0:00 Obrovsky závisí na to, v čem to dítě vyrůstá. A fakt, když se to dítě nenaučí na věci, no, tak se naučí na lidi. Naučí se, že vidí babičku a je šťastný. Že vidí dědu je šťastný. >> Ahoj, tady Danžel. Je tady další díl podcastu proti proudu a mým hostem je tentokrát Milan Studnička. Milan je psycholog, který pracuje a už s rodiči, s páry, hodně i s dětmi. Je mimo jiné autor projektu Dovychovat, kde hodně řeší, jak mít vlastně pohodový rodičovství. Když člověk se trošku odprostí od svých každodenních povinností a začne vnímat to, co je kolem nás, tak fakt si vystačíme jenom s pár klackama, se šutrama a dítě je spokojený a rodič taky. >> Jak to udělat, aby vás děti poslouchali bez toho, aby na ně byli zlí? Jak se k dětem chovat a tak výchova je velká část tohodle rozhovoru. >> Nebýt ten, kdo prudí a tlačí a nutí, ale
0:48 být ten, kdo inspiruje. >> Další lanovou misí je pomáhat lidem získat nadhled a radost z života. A to si myslím, že určitě občas potřebuje každej z nás. Takže tenhle díl je plný praktických informací, jak získat ten nadhled, jak si v životě udělat radost a samozřejmě i jak to zvládat s těma dětma. Doufám, že vás to bude bavit. Jdeme na to. Milan Studnička. V čem by ty rady byly jiný? Jestli to je kluk nebo holka. [Hudba] Milane, vítej v proti proudu. Ahoj. Díky za pozvání, Jane. Já jsem si samozřejmě našel spoustu témat, který s tebou chci probrat od e výchovy, mezilidských vztahů a tak dále a přemjšlel jsem, jak
1:35 to uvíst a říkal jsem si, že to vezmu možná úplně jako napřímo, protože jsem našel, často jsem v těch tématech, který řešíš, našel radost, že pomáháš lidem jako najít radost a radost v těžkejch okamžicích a tak, >> tak jsem si řekl, že do toho zkusím >> rovnou naskočit tím, jak jak najít radost, že na to určitě Máš vymyšlený nějaký tři věty, který teďkon si každej vezme a všichni budeme radostní. >> To je skvělý. Hele, jedna z věcí, kterou fakt žij už roky a to je ta, že se ti jako prožívat myšlenku bytostně, že se ti v životě buď to daří a nebo získáváš zkušenosti. >> Mhm. >> A tím pádem jako neexistuje něco jako selhání v tom mentálním nastavení, protože když se ti něco povede, no tak
2:21 super, máš úspěch. se ti to nepovede, tak máš velkej úspěch v tom, že ses naučil spousta novejch věcí. Tak to bych to bych viděl já jako jeden z nejdůležitějších principů pro to, aby člověk mohl žít radostnější život, protože se mu buď to daří a nebo získává nově zkušenosti, takže je bohatší. >> Aha. No jasně. E, jak na to, víš, reagujou ty lidi, který jsou zrovna v tom >> blbě >> dole, že jo. A teď jako ono samozřejmě, když ono se to často takhle to vidí zpětně, že jo. Ty lidi dost často zpětně to dokážou jako hele, vlastně vím, že jsem tady dva roky trpěl, ale dneska vím, k čemu mi to bylo. >> Ano. >> Jo. A když seš v tom, tak se hrozně těžko, že jo, z toho vyleze jako nahoru a aby ses na to podíval a řekl jsi, mně se to bude jednou hodit. Hele, já jsem někdy v 22
3:07 si vytáhl Dalajamův citát, když napadl Čína Tibet, jo, a tam bylo, že jo, máli problém v řešení, netřeba mít starosti a nemáli problém v řešení starosti, jsou zbytečný. Já jsem si to napsal na papírek, měl jsem to v peněžence a pak na monitoru. Hele, ten citát se mnou plul životem 15, 20 let a fakt nějak kolem 35. 40. roku jsem ho pochopil. Takže víš, ono to je vlastně furt stejný. Ty myšlenky jsou tady. Kdyby člověk nebyl j linej a otevřel si knihu, tak všechno, co potřebuje, k tomu radostnej najde, ale my tomu možná nepřikládáme tu váhu. Stačí si přečíst nějakou knihu od Gandhiho nebo Tolstého nebo kohokoli a najednou člověku docvakne, co musí žít, aby byl radostnej. Ale eh většinou hledáme složitosti ve věcech, který jsou vlastně hrozně jednoduchý. >> Hm. Když se možná dostanu, víš, já se
3:53 tady často z lidí snažím vytahat ty lekce, jak si najít ten svůj dobrej život a ten život podle sebe a tak. >> Co to je dneska pro tebe? A možná to je jiný, než jak jsi říkal, co to bylo ve 20 předpokládám. >> Dneska dělat jenom věci, který mi dávají smysl nebo drtivou většinou věcí, který mi dávají smysl. Eh, to znamená, že musím chtít ty věci dělat. Musím je to naplňovat, ty věci dělat to, což u mě třeba pomoct lidem nebo dělat něco smyslnýho a nebo třeba vést takovej pěknej rozhovor, to mě baví a a moct se rozhodnout o svým čase. To je další z věcí, která je pro mě obrovsky důležitá, že když se rozhodnu, že teď chci mít volno, tak ho prostě budu mít. >> Mhm. >> Teď teď si potřebuju dobít baterky, tak si je prostě potřebuju dobít. Jo. A to
4:39 myslím, že je to je to, co je pro mě hodně důležitý. Dělat smysluplný věci a moct se rozhodovat o svým čase. >> Hm. Eh, mám pocit, že víš, že je super, že to vlastně víš, že od toho to často začíná jako ať už výběr nejenom tý kariéry, ale vlastně jak se to pak třeba ten pracovní život, že jo, postavíš, jakože ve chvíli, kdy je pro tebe důležitý moct si dát volno, >> tak k tomu přistupuješ trošku jinak, než e než když je pro tebe důležitý vydělává hodně penězkách. >> Ano, ano, ano. >> Jo, jo. OK. >> Taťka mi vždycky říkal, dělej věci pořádně a peníze stejně mít budeš. Jo, takže >> jo. Myslíš, že to tak funguje? Je to dobrá taková ta rada. >> No hele, já to vlastně takhle vnímám, když člověk je v něčem dobrej a je jedno v čem, ať je to špičkovej tesář peníze má. Je to špičkovej malíř, peníze má, psycholog peníze má. Takže když něco
5:25 děláš skutečně pořádně a umíš to, tak ty peníze k tobě nějak dojdou. >> Hm. Nicméně ty jsi nebyl vždycky psycholog, že jo. Já vím, že nejdřív jsi měl tu kariéru sportovce, eh, pak toho byznysmena. Je todle vlastně taková jako víš jako třetí kariéra, nebo jak ty to nazýváš, nebo je to nějaká evoluce všech? Já myslím, že právě vývoj, protože mě od nějakých fakt těch 18, 20 začalo strašně bavit číst ty seberozvojový knihy. Pak mě taťka jednou tak že mě donutil si číst Bibli. Já a to stone taky samozřejmě, ale tam mě tam tak jsem se do ně zamiloval do tý knih, že jsem jí začal fakt číst a najednou jsem začal číst Laoce a najednou mě přestaly ty byznysový věci dávat smysl úplně. >> Hm. Jo, najednou jsem si říkal, ty jo, já tady školím v nějakých korporátech v
6:11 kravatě, proč to do dělám, jo, co co tady dělám? A nějak jsem jako dozrál k tomu, že já si myslím, že do těch 35 40 člověk může dělat věci pro peníze, ale fakt Tadž je nějakej životní zlom, kdy už to nejde dělat jenom pro peníze. Musíš z toho mít fakt nějakej dobrej pocit nebo radost. Neříkám, že člověk v nějaký krizi, to je jasný, to bude dělat cokoli, ale pokud ten život někam směřuješ, tak bys měl směřovat k tomu, aby tě to naplňovalo. >> Hm. Nicméně víš tohle mám pocit, že je takový ten jako zdravý vývoj nebo vnímám to velmi podobně. Na druhou stranu občas se zkáváš a ty jak občas říkáš, jo vlastně jsem si všimnul, že i v projektu do vychovat, že to není čistě o dětech >> a vlastně ono těch jako dospělejch, který si způsobem, jsou vlastně furt děti, eh, já nechci říct, že jich máš dost. Já já vlastně nevím, kolik jich máš, protože jsem na nějaký svý bublině, ale rozhodně ty lidi taky existujou,
6:57 který tady tím vývojem neprojdou. >> No, Dane, vlastně to tys to teďko krásně popsal. Já v podstatě vůbec neřeším děti, byť byť celej projekt a nebo nebo se spíš jako specializuju na člověka, kterej pomáhá rodičům s dětma, ale já to je ta prvotní motivace toho člověka, když to vezmeš, jo, něco mu hapruje s dítětem, tak za mnou přijde, abych mu pomohl opravit to dítě a já mu během chvilky vysvětlím, že to dítě je úplně v pohodě, že potřebuju opravit ten člověk. Takže stejně stejně vždycky pracuju s tím dospělým, s tou maminkou, s tím tatínkem nebo s celým tím s tím rodinným schématem. >> Hm. Ale mně se tole na jednu stranu na těch dětech líbí. Víš, že já jsem jako velký zastánce takový ty extrémní jako ownership, jako vlastně ve všem hledaj svojí chybu a u těch dětí mám pocit, že
7:43 zrovna jako, že tam ani žádnou jinou výmluvu nenajdeš, ne? Tak buď je to jako buď je to tvoje výchova a nebo to jsou tvoje geny a a nebo to jsou geny partnerky, který sis jako dobrovolně vybral, víš jakože prostě tam jako na nikoho jinýho svádět nemůžeš vlastně. >> Geny můžou rozhodnout tak o tom, jestli mám modrý oči nebo hnědý. Jo, ale ale jak se chovám jako člověk, tak to fakt není o genech, ale o o tom navnímání, o tom, co na tebe působí, jakou formu reakci zvolíš, tam to je úplně něco jinýho než než geny. Ale samozřejmě barvu očí nebo vlasu může mít po strejdovi, to je jasný. >> Hm hm. No to to jsou taky, že jo, takový vím, že velký diskuze a nevím vlastně jak je ten konsenzus, jako velkou roli hrajou geny v nějakým charakteru a tak dále, že jo, jako máš rozvoj nějaký epigenetiky a přesně to, jak že vlastně
8:28 jako něco máš daný, ale pak tím prostředím něco spouštíš a nebo nezpouštíš, ale já nevím, jakj je tvůj názor na tole vlastně. >> No, můj názor je, že obrovsky závisí na to, v čem to dítě vyrůstá. obrovitánsky. Aha. >> Může se chovat jakkoli, ale když potom se to prostředí okolo toho dítěte změní, tak to dítě se změní taky. Prostě to tak je. Eh, to dítě nějak reaguje a už když se narodí a už už v prenatálním období, když je radostná maminka, radostnej prostor, tak to dítě vnímá ten klid. Když se narodí do prostoru, kde se všichni smějou, kde je podpora, kde si ho dávají z ruky do ruky, takový dítě je prostě zdravě nastartovaný. Kdežto dítě, který se narodí do rodiny, kde je smutná maminka, plačící maminka, křičící maminka, táta tam vůbec není, hodně napětí, hodně stresu, vždycky bude mít
9:14 nějaký odchylky od nějakýho pohodovýho chování. My jsme nejsme začali, jak jsem říkal, tu myšlenku Tolstého. Já bych ji tady rád zopakoval. On opravdu, on to říkal to stoj. Všechny šťastný rodiny jsou stejný a všechny nešťastný rodiny jsou každá nešťastná svým vlastním způsobem. Takže když ta rodina funguje a to dítě nemá nějakou, jo, opravdu teďk nějakou neurolovadu, jo, tak prostě je v pohodě. Má svý, některý je trošku víc divočejší, některý klidnější, ale ty děti jsou v pohodě. Ale pokud ta rodina je v nepohodě, pokud v tý rodině je napětí a hádky, tak pak to dítě může vykazovat skutečně nepřeberný množství odchylek od extrémní agrese do extrémní úzkosti a ta škála je obrovská. >> Hm. Já občas si říkám, víš, vždycky to, co
10:00 tě napadne, když slyšíš ty ty rady ohledně výchovy, občas je vš každý to dítě je vlastně jiný a víš a já mám pocit, že vlastně jako trošku platěj obě ty věci, jako samozřejmě všechny děti jsou jako stejný, stejně jako všichni lidi jsou v něčem stejný, ale jako každej člověk je v něčem jinej, že jo. A já nevím vlastně, jestli v uvozovkách univerzální eh rady v tomhle fungujou. No, jednoznačně ony to ta jinakost je v možný reakci. Příklad, jo, nějakej rodič dá dítěti povel, jo, je naštvanej, okamžitě to odnes a teď to dítě bude reagovat na to napětí, který je tam vytvořený různou formou, ale vlastně je to opak téhož. Takže jedno dítě řekne:„Táto, běž do prdele." Jo, druhý dítě se rozbrečí, třetí dítě ho rozbolí břicho, jde to udělat. Takže jsou tam
10:47 třeba pět různejch reakcí, zdá se pět rozdílnejch dětí, ale všechny, ale všechny prožívají to napětí. Jo, každý jinak. A když řeknu tátovi, hele, zkus to komunikovat jinak, řekni, hele, mně by pomohlo tohle, draku, tak najednou zjistí, že těch pět rozdílnejch reakcí se sloučí do jedný pohodový odpovědi. Jo, v tom je právě ten klíč, že ty děti jsou různý, ale různý reakce na napětí těch rodičů. Když to když to rodič zklidní, tak se ty děti najednou stávají velmi podobnými a to je to krásný. >> Hm. Já vím, že ty často nebo zaznamenal jsem tě mluvit o tom, že spoustu rodičů to myslí dobře, ale často je to v těch trošku extrémech. A to mám pocit, že svým způsobem taky vlastně novinka, že jo, že že vlastně každej má dneska nějakej svůj styl výchovy a něco má naštětený a víš jakože se vlastně už
11:32 jako lidi ani neshodnem, co je to teda ta správná výchova často, jo, jakože vlastně jdeš >> eh nebo já jsem slyšel, že to je jeden z důvodů, proč třeba samozřejmě jeden z mnoha důvodů, proč proč ani tolik nefungujou třeba tolik nějaký jako komunitní výchovy a tak, že vlastně spoustu lidí má o tý výchově trošku jiný roz, jo, názory. E, někdo říkáhe, když se děti perou, tak je nechte. N někdo má větší tendenci to tam jít okamžitě jako řešit a rozsuzovat a napravovat je v uvozovkách. >> Hm. Takže ono se vždycky to poznáš, když je dítě dospělý. To je potom tam dostaneš vysvědčení. Ono to je vlastně strašně jednoduchý. Člověk může mudrovat, co chce, ale když potom dostaneš to vysvědčení a to tvoje dítě se chová jako blbec, jo, tak tak vidíš, že to asi nebylo úplně optimální. A bohužel eh v online prostoru je spousta
12:20 lidí, který jejichž děti vůbec nefungujou, ale raděj o jo raděj o výchově. To je potom takový smutný, ale ale tak to je prostě ten výsledek. Vždyť se to říká, že ovoce nebo strom se pozná podle ovoce. >> No ono to poznáš za těch, já nevím, víš co, 15, 18 let třeba. >> Jo, poznáš právě. >> No, už pubertě to pozná. Už v pubertě je dost vidět, jak ti to funguje a ne. V puberta už je takový první maturitní vysvědčení rodičovství. Jestli to dítě s tebou normálně funguje, komunikuje, to by otevřený, tak to děláš dobře. Jo. A jestli jeden rodič víc křičí a jeden víc, to je jedno, to už je fakt na každý rodině, ale tam jde o to, jestli udržíš důvěru svýho dítěte, jestli udržíš vztah s tím dítětem. O to, o to tady běží, jestli to dítě k tobě zhlíží a může ti věřit, že se ti může svěřit. Tohle je ten klíč. Jo, takže ten jako ideál v pubertě není vlastně jako dítě, který
13:06 nemá v uvozovkách něco, co možná spoustu lidí považuje za nějaký přirozený proby puberty, jako nějakej vzdor a tak dále. >> Vůbec. Hele, období vzdoru je jenom konstrukt západní společnosti. To vůbec je proti přírodě. Jeho dítě nemá čemu vzdorovat. Tam tam někdo říkal, že jo, že že fyziologicky je to tak jako, že jo, že jakože aby ty děti se osamostatnily, že jo, že procházejí tou pubertou, aby trošku jako na ty rodič začali bejt naštvaný a odešli z toho domov. >> Tak právě je rozdíl se ostamostatňovat a získat větší procit zodpovědnosti, ale rozdíl jí do odporu. To je obrovskej rozdíl, >> jo. To dítě nemá, pokud ten rodič je vzorem pro to dítě, dítě nemá jedinej důvod jít s tím rodičem do boje ani ve třech letech, ani ve 13 letech. To je přirozený. Jo, vem si, dítě, kdyby v
13:52 přírodě nenasledovalo svýho rodiče, tak zemře. Takže my jsme naprogramovaný k tomu, abychom se nechali vést. Jenomže už ve třech letech jsou ty dítě tak přesycený těma rodičema, že už ve třech letech s nima bojujou. To je úplně šílený. Jo. Takže vlastně celej ten problém západní společnosti je v tom, že jsme vůbec nepochopili, vůbec nepochopili tu podstatu dětství. My máme být vzory pro ty děti. My máme ukazovat, jak se ten život žije. A třeba bohatě příklad, jo? Bohátě stačí, když rodič není radostnej, protože dítě je tak radostná bytost a ono nevěří někomu, kdo je furt Nevěří. >> H >> co ty mi budeš říkat o životě, když ten život neumíš žít? Jo. Co bude říkat rodič dítěti o vztazích, když sám je rozvedenej a sám se rozvádí a sám se hádá od nevidím, do nevidím? Jo, to v tom je ten fur prostě žít takovej život,
14:39 abych byl vzorem pro svý dítě. Je to vlastně strašně jednoduchý. >> Hm. Je to možná, myslím si, že i ta nejsilnější motivace, víš, v tomhle. No je je >> jo, že vlastně jako jako přečíst siervezovou knížku ti většinou nevybičuje tak jako jako to tvoje dítě, >> ne? Přesně tak. Právě to dítě super motivace na to začít v tom životě dělat změny. >> Aha. Aha. No jak js to myslel, když jsi říkal, že ve třech letech, že jsou ty děti jako přesycený a že jsme to nepochopili? >> No hele, to dítě je naprogramovaný k tomu nechat se vést. Jo, vlastně tomu, komu důvěřuju, od toho se nechám vést. To je úplně jednoznačnej program. Jinak by přežilo, nežilo v tý přírodě. Jenomže když ten rodič vykazuje známky toho, že ten život fakt neumí žít, což znamená je furt podrážděnej, unavenej, vyčerpanej, hádá se s kdekým, no tak to
15:25 dítě necítí se bezpečně s tímhle člověkem, jako by si říkalo, hele, tak tenhleten mě fakt nenaučí o životě vůbec nic. Tak od toho se ostřihnu. A najednou se stane přesně to, co se děje v mnoha rodinách, že rodič chce něco po dítěti a dítě se mu sekne. Naprosto proti přírodě. Ale bohužel západní společnost to tak má. Děti to tady takhle dělaj, takže se to ujalo jako terminus technicus období vzdoru, ale přírodní národy to vůbec nemají. Tam není čemu vzdorovat. >> Hm. >> Tak to je třeba věc, která mě strašně baví jako rozbíjet a ukazovat na ten nesmysl, v kterým tady žijem, protože ty děti jsou skvělý, chtějí spolupracovat, fungujou dobře, jenom si musí vážit svýho rodiče, to je všechno. >> Hm. Hele dobře. Napadne mě možná příklad ze svýho teďkon to mám dcery 1, a pů a 6 a pů a víš jako ta ta rok a půl to není
16:11 vo nějaký, že jo, komunikaci slovama vůbec, že joc vůbec, >> ale taky jako občas říkám, hele, někam jedem autem a teď ona si do tý autosračky sedne, že jo, a teď si chce hrát hrozně s těma s těma přeskama, jo. A jako není úplně zvědavá na to, že já jí teďkom potřebuju zapnout a někam s ní dojet, že jo, a ona si chce hrát přeska. Ale jasný, protože pro rok a půl starý dítě není autoprostřed, kde má strávit čas. Jo, v tom je vlastně ten fór. Obchod není místo pro dítě, restaurace není místo pro dítě, auto není místo pro dítě. Jo, my vlastně dáváme děti do prostoru, kde kde vůbec nemají v tomhletom věku být. Nemají na to zrání svý emoce, na to nejsou přizpůsobený a my je tam do toho dáváme a ještě peskujem, že porušujou nějaký pravidla. Prostě má být tě v přírodě na hřišti, ale nejlepší je les, les, les a les.
16:56 >> Hm. Takže jako do nějaký doby myslíš, že by s dětma prostě měl být doma venku? >> Venku. Přesně. Vůbec je tam někam vozit, vůbec nějaký fakt rádius, kam můžeš dojít pěšky, maximálně někam popojedu, k doktorovi musíš občas zajít. No jasně, >> ale jinak jinak je to úplně zbytečný. Úplně zbytečný. >> Hm. To spoustu lidí ti řekne, ale já chci taky žít, že jo. Víš jako, víš jako lidi ti řeknou, hele, to, že jsem si udělal dítě, neznamená, že já tři roky nepůjdu od baráku. A právě to je to to je právě ten fór, jo, že my si myslíme, že žijem tím, že furt někam utíkáme za nějakou zábavou, za nějakýma výletama. Proč? Jo, že člověk právě neumí žít tím životem, tím prožíváním. Hele, Laos říkal, že se nejvíc dozvíš, když zavřeš okna a seš doma. Jo, ale Pivo říkal, jo, nejmíň se dozvíter, kdo nejdál cestuje. Jo, tak to
17:42 jsou tak krásný myšlenky, protože spousta rodičů jsou z těch dětí samozřejmě unavený, tak pořád chtěj nějaký zážitky, nějakou zábavu, nějaký návštěvy, ale to je svět dospělejch, ne svět dětí, ty to vůbec nepotřebujou. >> Hm. >> Takže maminky jsou naštvaný na svý děti, že se nechtěj oblíkat. Jo, ten kluk tam teď staví nějakej projekt vlakovej, tam točí s vláčkama a maminka už je prostě na čas domluvená s kámoškou, už vytváří napětí. se nemůže divit, že ten kluk se sekne a nebude chtít s ní nikam jít. >> Hm. Zas já si myslím, že některý ty maminky mají vlastně pocit, že ty nový vějmy jim to usnadněj, víš, že prostě doma, kde to ty děti znají, už jako nemají co a tak já ho vezmu do toho novýho prostředí, protože on se tam chvíli bude bavit, že jo. >> No jasný, však ho vezmu na zahradu, já ho vezmu do parkouru, vezmu do lesa. Ten les je to je tolik lesů v Čechách, jo.
18:29 Naštěstí máme dost zasněnou republiku, takže toho místa je pořád strašně moc. A navíc čím už je to dítě starší tř roky, tak už tam můžu vzít nějaký lano, můžu udělat provazový žebřík. Toho se dá udělat tolik v obyčejným v uvozovkách lese. >> Může učit házet, skákat, dělat s těm dělat hráze na potůčkách. To jsem všechno dělal se svým synem. >> Hm. >> Jo, byli jsme v lese. >> Hm hm. Přátelé, jenom rychle naposledy připomínám, že už 14. září začíná druhý běh protiproudu upgrade e systému, který vám pomůže vymačkat maximum ze svýho života, stát se tím, kým chcete být. Mám na to vlastně měsíční program, kdy společně se skupinou úžasnejch lidí jdeme každej týden se věnujeme nějaký oblasti. První týden se hodně podíváme
19:15 do sebe, eh, co nám vyhovuje, co nám nevyhovuje, co vlastně v tom životě chceme. Druhý týden si nastavíme vlastní vizi a pak ty další dva tejdny vymyslíme, jak tu vizi přinést do reality, jak z toho udělat ty akční kroky a vlastně konzistentně dělat ty věci, který co vlastně chcete dělat. Eh, a možná je máte taky a možná je neděláte a já vám s tím chci pomoct. Mám tam spoustu mechanik, jak to docílit, ať už skvělá podporující skupina. Eh, spáruju vás i s dalším člověkem, pokud budete chtít, který vás bude trošičku více honit a s kterým se budete navzájem trošku bejt takový ty parťáci, který se navzájem podporujou. Mám tam i různý ceny, pokud vším tímhle projdete, abyste byli motivovaný ty kroky vlastně udělat, protože tady ty kroky mají vždycky jenom
20:01 pozitivní benefit. To můžu říct sám na sebe. Já sám jsem vlastně ten program vychází z několika technik a systémů, který jsem zkoušel sám na sobě a je to hlavní důvod, proč se mi podařilo vydat knížku, mít tenhle úžasnej podcast a upřímně dosáhnout vlastně spousty fajn věcí ve svým životě. Takže todle je teďkon moje mise pomoci i vám dostat ty znalosti z podcastu proti proudu a dalších chytrejch věcí, který určitě konzumujete do svýho života. překonat tu propast, který spousta lidí říká disciplína a začít opravdu dělat ty věci a postavit si ten život podle vašich přestav. Z toho budu mít největší radost. Doufám, že se uvidíme 14. září. Můžete se přihlásit na webu protiproudu.cz/upgrade. Případně si mi ozvěte, já vám zodpovím
20:46 ještě jakýkoliv další dotazy, kterých programů máte. Díky. Já si myslím, že víš, občas tak jako vnímám, já jsem kdysi četl jeden článek, který mě v tom vlastně ovlivnil a ten člověk přesně říkal, že se naučil přizpůsob přizpůsobit se tomu svýmu synovi a že prostě on, když chtě jel jako házet žabky a bavil ho to 4 hodiny, tak tak s ním 4 hodiny házel žabky. Na druhou stranu jako vnímám, jak tole je pro spoustu lidí těžký, víš, protože jako tobě, když je 35, tak pro tebe samozřejmě hrát si s panenkama jako není úplně nejzábavnější věc, co jako existuje, že jo. Samozřejmě logicky. >> To je jasný. To je jasný. Hele, >> máš to vydržet, víš jako máš si v tom najít teda tu radost a vlastně jako vydržet to. >> Víš, radovat se z tý radosti těch dětí,
21:32 >> víš, naučit se být jenom pozorovatel tý dětský energie. To ti dobíjí baterky. Jenom tam saješ, pozoruješ a jenom čerpáš tu krásu toho dítěte, jak si s tím hraje, jak zkoumá každej zájem toho rukávku, jo, někde nějaký panence. Tohle je nádherný. Já miluju to pozorování dětí, jo, tu jejich jako čistou radost z toho bytí. Hele, teď jsem přijížděl z Francie, já byl se synem surfovat. Jeli jsme 1400 km. Za jeden den byl jsem fakt vyčerpanej jako hrom. Přijel jsem na chatu, kde byli vnoučci a vylez jsem z auta. Jediný, co jsem viděl, sprcha a postel. Jo, byl jsem fakt unavenej. A teď tam stál ten vnouček a říkal by: "Jo, Mílo, jem hrát Pexaso." A to je ten moment, jo, to je ten moment, když si řekneš, jdu za svým, jdu si odpočinout. A nebo si řekneš, hele, dobiju baterky s tím dítětem. Jo, takže jsem se zasmá
22:18 říkal: „To je jasný, postav to, já si dám sprchu a už jsme šli hrát." Takže pokud člověk cítí zátěž, když tráví čas s malým dítětem, tak se neumí jenom odpoutat od těch běžnjch starostí, jo, protože to je zátěžový, protože my chcem dělat něco jinýho. Máme spousta klientek, který než na to jako přijdou, tak jsou s dítětem a už říkou:„Ty jo, ještě potřebuju tohle, potřebuju tohle, potřebuju tohle a tím pádem se neuvolním, nenabiju ty baterky. To dítě mě nabíjí, když tohle vypnu, ale pokud mám v hlavě pořád, co všechno musím, ty jo, tak jsem neustále na špičkách, pořád vlastně nervózní, pořád to dítě někam honím a tím pádem se ten vztah pomalinku rozbíjí. >> Hm. Já jsem si k tomudle došel vlastně nedávno sám. Já jsem měl jít jako host do nějakýho podcastu mluvit vo otcovství
23:04 a tak a já jsem si vlastně chtěl jako chtěl promyslet můj message, jo, protože říkám, hele, ono to je občas hrozně závislý na tý momentální situaci, víš, prostě jako když máš dítě týden nemocný, tak o tom budeš mluvit s trošku jenou energií, než když máš zrovna to dobrý období. A říkám, já si to vlastně chci promyslet. A to, co vlastně mně tam jako vyšlo, je ano, vlastně je to jako to nejkrásnější, nejsmysluplnější, co je ve chvíli, kdy nemáš pocit, jo, kdy se od toho jako když seš v tom přídomném okamžiku a nemáš pocit, že bys chtěl nebo měl dělat něco jinýho. >> To je ono. >> Což je ale vlastně těžký v tom jakože vlastně ty by sis tohle měl bejt jako 12 hodin denně, že jo, nebo v tom s tou svojí partnerkou nějak se jako vystřídat a měli byste v tom bejt těch 12 hodin denně. Hele, další vlastně problém západní společnosti, je tolik,
23:51 no jasně, >> že na děti mají být na jedno dítě minimálně tři dospělí. Minimálně tři dospělý, aby mohla rodina fungovat zdravě. >> Takže pokud má pár dvě děti, do toho táta je nonstop v práci, maminka sama, tak je logický, že to nemůže fungovat, že potřebuje utíkat, že potřebuje někam za zábavu, protože se to zešílí. Jo, to je to je ten problém posledních několika desetiletí, kde se rodiny úplně odpojily. Moje babička byla babičkou v 55 nebo v 50 letech, co jako babičkou, že byla v tom v důchodu, takže daleko víc si rodiče pomáhali, děti si víc dneska vůbec. Dneska si rodiny nepomáhají, maminky jsou na to samy a pak je logický, že jsou z toho frustrovaný. >> Spoustu těch babiček třeba i jako ještě pracuješ jo >> přesně tak. Vždyť chodí do důchodu, že jo, 10 let nebo 15 let později, jo, než
24:38 než to bývalo dřív. Takže to je fakt velkej problém. A ještě do toho se to komplikuje tím, že moje maminka měla druhý dítě v 21 a první v 18 a to nebyla nejmladší maminkou. Jasně. >> Dneska je zázrak, když má žena dítě do 30. Mm. >> Jo. Takže se to zase posouvá o další generaci, takže rodičov víc unavení, víc vyčerpaný, vyčustějí mít svýho klidu. No a do toho nemají, kdo jim pomůže. Takže to je to je daň za to, v čem žijem, ale za to nemůžou děti. Ale >> no jasně. Eh, víš, je na to furt nějakej v uovkách jako návod, nějaká rada, jako to, co říkáš. Já s tím vlastně souhlasím. Já jsem vlastně docela zastánce občas nějakejch jako chův nebo hlídání. Jo, jakože vlastně jenom jenom v tom kontextu, že prostě jako vnímám,
25:23 jak je to pro ty ženy občas náročný a jenom hele vlastně jako když si dáš na dvě hoďky voráz a něco si uděláš, tak prostě pak podle mě budeš lepší matka. Kdo jakýkoli ruce, který se tam hoděj, ať to je sousedka, ať je to chůva, ať je to sestřenice, ať je to babička, ať je to kdo, je to. To dítě zase dostane trošku jinej jiný podněty, jinou formu her. Je to skvělý, ale je potřeba prostě pomalinku ty lidi adaptovat do tý rodiny, aby je to dítě samozřejmě bralo, že jo. Ale jednoznačně doporučuju najít si někoho, kdo vám bude pomáhat, aby si právě ta maminka mohla nadechnout, jo, aby si mohla odfrknout, aby si mohla zajít na zacvičit nebo cokoli jinýho. >> No. No. >> No. >> No, takže ty jsi říkal tři dospělý na děti, na dítě. >> To já když jsem točil od Gábora Matého se mi to strašně.
26:08 >> No, on tam má 2, a p, ne? M >> 2,76. se blbě krájí, že >> to je pravda. No. >> Aha. Jo, jo, je pravda, že já jsem o tom mluvil přesně jako i s Tomášem Hajzlerem tady kdysi a hrozně se mi ta idea líbila a vlastně jsem se i těšil, až se odstěhuju z města a doufal jsem, že jako tam bude trošku snadnější vytvořit tady ty vztahy, komunity, tu smečku, ale vlastně taky zjišťuju, že prostě, že to jako není vlastně tak jednoduchý, jo, že musíš jako aktivně tomu jít naproti, snažit se o to a že většina lidí není jako zvyklá takhle přemejšlet. >> Hm. Ale já mám fakt radost, co se nám povedlo vybudovat v rámci tý jako komunity do vychovat, jo, že se scházíme jenom s rodinama, který si tím prošli naši. Takže vlastně když jedem jako třeba čtyři pět rodin, jedem na lyže, je
26:55 to koncert, když jedem na jsme byli na horách, obsadili jsme celej hotel, jo, tam bylo asi 15, jako malej hotýlek, ale asi 15 dětí. Rodiče se vůbec nezajímaly, protože děti od 15 prostě do p let všichni si hráli s každým. To je nádhera. Tohle je přesně ono. Jo. Mít lidi, se kterýma si rozumíš. Mít děti, který jsou vlastně podobný hražení a ty jakjkoli dospělej, kdyby do toho vstoupil, tak to vyřeště vždycky dobře a je to supr. Tak tohle tohle mám rád a vždycky se těším na takový setkání. >> Hm hm. Jak se teda díváš na to téma, víš, takový to jako stanovování hranic zase? Jo, dám ti příklad. Asi nebudeme u těch extrémů takový to, protože jako ono na těch extrémech se to snadno lustruje, že jo. Tak buď jako říkám hele, tak dělej, co chceš, šlapej mi klidně po
27:41 hlavě, jako vlastně seš v dítě a nebo na druhou stranu jdeš to jako hodně striktně. >> Předpokládám, že zase hledáš nějakou střední cestu nějakou. >> Vlastně dokud tě to dítě neatakuje, tak je to v pohodě. Všechno se dá komun a čím víc je tam toho nadhledu, čím míň tlaku, tím méně to dítě fakt má potřebu vůbec něco takovýho dělat. Jo. >> Většina afektovaných dětí je jenom už důsledkem nějakýho rozpoložení v rodině, >> ale pokud už dítě e ovládne prostor a najednou začne mlátit svý rodiče, tak tam je potřeba fakt jako zasáhnout. Jako nemůžu se nechat mlátit dítětem, to nejde. A já právě při tohleto říkám rodičům, ať si představí. Oni říkaj, že mají ty nezvladatelný děti, jo. Já jim říkal: „Dobře, kdyby se spálilo o troubu, bude do tý bude na tu troubu pálit dál. Jako šaha tam tou rukou, no, nebude. Ta trouba to dítě spálí, to bolí
28:27 jako hrom. Hm. Hm. >> Od tý doby to dítě na tu troubu nesáhne a není ani naštvaný nějak na tu troubu. Jenom ví, že nemůže. A stejně tak zase ta trouba neběhá za tím dítětem po bytě, aby ho pálila. Vůbec ne. Prostě tam jenom je. Jakmile se mě dotkneš, pálím tě a teďka. A to je právě to, co se musí rodiče naučit nebo by měli, aby to bylo v pohodě. Rodiče křičej až v momentě, kdy jsou v afektu. A to je blbý právě. Já mám zaburácet v momentě, kdy jsem úplně klidný, protože tady to dítě cítí, že jenom nastavuju hranici. Kdyžto pokud křičím a jsem v bezmoci, jsem zoufalej, jsem frustrovanej, tak dítě cítí, že já jsem v bezmoci. Ono to vnímá, že já jenom vlastně projevuji svojí zoufalství na venek. Takže to je ta chyba těch rodičů. Já jsem zastánce, ať ten člověk klidně okřikne to dítě, ať mu jasně nájevo, teď už jsi překročil mý
29:13 mantinely tady. Ne, kamaráde, tudy mi nepůjdeš. Ale nesmím být nazlobenej, nesmím být naštvanej, nesmím to dělat v afektu a navíc třeba ještě potom tři hodiny s dítětem nemluvit. To je ta to je ta chyba, kterou rodiče dělaj. >> Hm hm. >> Jo. Zaburác jim a dítě přestane dělat, co dělá a jdem dál a fungujem. >> Hm. Na druhou stranu, hele, stalo se mi v minulosti, že ta starší dcera, měl jsem problém jako vlastně jí přišlo hrozně srandovně běhat do silnice, jo. A ty tam jako nemůžeš, že jo, jí jako nechat běhnout a říkat, tak se naučíš to, jo. Jo. A teď jako vlastně přesně jako >> nefungovalo to takový to, hele, tady prostě ne, tady je nebezpečí. Jo. A >> zase jo, samozřejmě nějak se to jako časem vyřešilo, ale vím, že zrovna v ten moment jsem z toho byl dost jako nešťastnej a říkal jsem si, ale co děláš špatně jako? Jo, bylo to tu důrazný.
29:58 Prostě říkáš jim, tady nemůžeš, tady jezdí auta, >> chytíš ji a odneseš. Prostě tam nic jinýho nefunguje. Jo, je nějaký období, kdy to dítě to testuje. Ono musí vidět, že seš důslednej, že přes to najede vlak a musí pochopit, že tady bude narážet vždycky, takže toho nechá. Jo. >> Jo, ale nebýt nazlobenej. >> Jo. Jsi měl taky chviličku takovou, že tam chce běhnout, jo. Říká, ale tohle vůbec, jo. Nechceš, hele, nechceš tady běhat, tak ti odnesu a lese už tě vypustím, jo. Takže jsem ho třeba 100 m popones, pak jsem ho vypustil a a pak pochopil, že jako př přes to nejede vlak. Jo, prostě u cesty se neběhá teďk. Hm. Hm. No, dám ti teda ještě možná jeden příklad ze svýho života, jo. Eh, >> dcera byla přesně zlá na babičku a teď jako trošku nevíš, jo, protože narodil se sourozenec, eh, na na venek vlastně všechno jako dobrý, ale ty nevíš, co se tam odehrává jakože uvnitř tý psychice.
30:45 >> A teď zase pro mě vlastně jako mantinel, protože přesně jako velmi volný, ale jako bejt z ničeho nic jako velmi zlej prostě na lidi, který tě mají rádi. OK, tohle dělat nebudem. Jo >> jo. Jak vlastně to tomu dítěti jako vysvětlíš, že >> Ale tam jde o to, co co tomu předcházelo, jak jak ta dcerka reagovala. Tam je spousta proměnejch, který člověk by měl vnímat. >> Jo, samozřejmě není fajn, když dítě je zlý na babičku, ale když potom si uvědomí, že nevím, dáš si jídlo, dítě řekne„enedám." A babička tlačí dál a v dítě to řekne popátý a babička tlačí dál a pak dítě řekne: "Babi, běž do prdele." Jo. A co je špatně? >> Hm. >> Takže právě vždycky by měl člověk vnímat. A ty cce bylo kolik? Pět. Hm. Jo jo >> to už se dá s ním mluvit, takže, takže normálně bych to probral. Hele, holčičko, to se mi nelíbí, pojď mi to popovídat, co tě trápí a normálně to
31:32 rozebrat. >> Hm. >> V podstatě mně se strašně líbila kniha pana říčana Cesty životem a on tam říkal, že na děti bychom měli křičet, zakazovat, přikazovat v momentě, kdy už je tam nějaký nebezpečí, je tam nějakej atá kž na osobnost nebo nebo fyzickej atak nebo nějaký nebezpečí. A mimo tyhle situace bychom měli ty věci řešit s nadhledem, protože nic není tak horký, když se to uvaří a když nejde o život, tak fakt to není tak divoký. Ale jsou rodiče, kteří vřískaj kvůli neuklizeným botám, kvůli neuklizenýmu pokojíčku, kvůli tomu, že dítě někde něco zapomene. A to je strašná chyba. Je to hrozně škoda hlavně. >> No jasně. No, protože víš co, pak jako potřebuješ dát najevo vlastně, že jako tam to A jaký máš další teda metody? >> Nemáš. No právě když rodiče hodně křičej kvůli každý prkotině, tak dítě už
32:17 nerozezná, co je vážný a co ne. Jo, >> to když seš 99% fakt v klidu nad věci, takovej méďa, co to dítě prostě provází, ukazuje mu cestu a pak najednou to dítě už jde někam, kam ty ho nechceš pustit a fakt zaburácíš, tak si to jo, pamatuje. >> Jo, >> já jsem se ptal syna, kolikrát jsem ho seřval, jo. A a tak víš co, já si pamatuju možná pět věcí, ale nechtěl jsem. Říkám, mi to a on mi tak jako říkal, teď mu bude 19. Jo a ptal jsem se ho loni a říkal mi, já myslím, že to nebylo ani jednou za rok. Jo, takže jsem a to když křičím, tak se třese dům. Jo, to není jako, že když už jako musím zakřičet, tak se třese sedm. Takže říkali maximálně jednou za rok. >> Hm. >> A bylo to naprosto dostatečný pro to, aby ten kluk úplně normálně fungoval, nepřekračoval hranice, bezvadnej, zodpovědnej, veselej. Jsem fakt
33:04 spokojenej. Jo. >> Hm. >> A když náhodou už jako chtěl, tak jsem zaburácel moc. >> Hm. Musel si někdy použít jako tu sílu a teď jako nemyslím jako seřezat můj zadek, víš, ale ty jsi jako říkal, že vlastně občas musíš, já nevím, jo, jako to dítě vzít. >> Jo, jasně. Jednou, jednou jsem ho takhle, no, u tý cesty to bylo třeba období tři týdnů, kdy furt tam chtěl běhat, tak to jsem prostě odnes a hotovo. To bylo, ale to se ani moc nespouzel. >> E, jednou učištění zubů, to jsem mu dal na výběr, jestli si chce vyčistit zuby v naprostý pohodě a nebo si chce jako pod tlakem. Tak pod tlakem. Dobře. Tak jo. Takže to bylo jedno, co jsem mu fakt chyt chyt pusu a to bylo hrozný. Ale od tý doby už jsme pr jsme čistili zobě problémů a smáli jsme se tomu a i jsem mu řekl, že to byla jeho volba. Vybral si to >> a jednou když po mně hodil šutr, to bylo nějaký 3 a půl roku. Jo. A to fakt jsem
33:50 to jsme se smáli, měl šutrá na mě, říkám: "Milanku, tam se háže jako ještě jednou". Říkám: "Milanku, neháže se po nikom, to po mně." No tak to jsem po něm skočil, dostal přes zadek a a od tý doby nic nebylo potřeba. >> No vidíš, ale ty jsi zmínil čištění zubů. Skvělá věc, jo? Jo, přesně. Něco, co vlastně Jo. A teď jako zažil jsem i názor jako hele, já je tu děti nutit nebudu. Oni mají svojí svobodnou volbu, že jo, jako víš, až tady ten jako trošku extrém jako, >> což s tím úplně nesouhlasím. Furt si říkám, že a možná to je taky zajímavý téma jako jak a do kdy dělat ty volby některý za ty děti versus vlastně poslouchat jako jejich volby, ale napadá mě přesně jako chceš, aby si ty děti vyšily zuby, můžeš se smířit s tím, že
34:37 jim to hold budeš říkat jako stokrát. Vidíš jako, že o tom stokrát budeš diskutovat? >> Ne, nebudu diskutovat. Prostě ty zuby vyčistím. Víš, ono to je vlastně od toho úplnýho jádra. třeba začít čistit zuby ještě dřív, než má zuby. To jsou takový jako víš, takový věci, když člověk se o to zajímá, tak nakonec na to přijde. Jsou takový ty malinký kartáčky. On je potřeba tam šmudlat tomu dítěti dokud ať si na to zvykne. Jě. Jo. >> Další krok je, aby dítě čistilo zuby tobě a ty jemu, aby vidělo, aby vidělo, že to je normální. To znamená, když byl Milánek malej, no tak já jsem čistil svý ženě a žena čistila mě, aby viděl, že to je normální proces, součást každodenního života. >> Jo. A tím pádem přijal, že čistíme myu, on on nám. Takže když člověk nad tím trošku přemýšlí, ví, že to dítě kopíruje ty dospělý a chce kopírovat dospělý, no tak z toho uděláme takovou každodenní součást a zjistíš, že to dítě to
35:22 normálně přijme. Vlastně f je v tom, že tam, kde tlačím, tam to dítě vytváří protitlak, ale tam, kde jenom vedu to dítě a ukážu mu ten příklad a hezky si o tom povídám, to dítě se fakt nechá vést a není problém s jídlem, se spánkem, s hygienou, s ničím. Ale rodiče jsou někdy posadlí k nějakým svým tématem a teď tlačej a jedou a nejsou nekompromisní. No, pak to dítě se postaví na zadní, že jo. >> Ne, to je vlastně myslím si, že docela dobrej jako univerzální ten jako vlastně přemýšlet, jak teda můžu víst, protože u těch u tom čištění zubů mě to vlastně nenapadlo. Jo, je to přesně možná u mě to bylo v hlavě těch věcí, který teda do těch dětí musíš natlačit, protože oni ještě nevědí, že to je dobrý a a ty ty to do nich prostě musíš dostat. Jde to fakt udělat takovou pěknou formou a jedna ze základních věcí nikdy nečistit v koupelně. To je jedna ze základních
36:08 věcí. >> Nikdy nečistit v koupelně. >> Aha, zajímavý. >> Protože když to je v koupelně, tak dítě hrozně spěchá, aby už to bylo hotový. Ho tom vůbec nebaví. Ale když čistíš auto, vypravíš pohádku, ležíte v posteli, na gauči, protože pasta je zbytečná, to vůbec nepotřebuješ, jo. To je jenom nějaká komerce. Takže ať mu dáš něco voňavýho, tak prostě on si je na gauči, vyprávíš pohádku, on si takhle leží to dítě, ty mu to čistíš a jde to naprosto v klidu. E nebo večerníčky, že jo, nebo nějaká pohádka, tak jednu pohádku na čištění zubu ráno, jednu večer a je to naprosto v klidu. Je to úplně bez problémů. >> Hm. Zajímavý. Já jsem si trošku myslel, že to čištění zubů je svým způsobem takovej ten trénink. Hele, teď by sis jako ty se minutu jako vydrž soustředit na jednu činnost, což ty pro ty děti taky není časnadný, že jo, jako minutu dělat něco nudnýho. >> Proto je lepší skouknout jeden díl 8
36:55 minut, aspoň pořádně vyčištíš ty zuby a a je to i takovej jako sociální jako pěknej jako sranda. Je to fakt dobrý. Je to sranda. >> Ok. Ok. No, myslíš si, že je potřeba ty děti nutit třeba jako vydržet se soustředit na něco. Víš jako dneska taky každej má pocit, že každý dítě má ADHD a tak dále. Děti jsou zdravý, rodiče, rodiče blbnou jenom a děti jsou samozřejmě nějaký mikro procento, ale ke mně chodí, nevím, každý měsíc třeba 10 maminek, který řekly učitelky na školce, aby šli za nějakým psychologem, že má asi ADHD a jsou to úplně normální veselý děti. Pak jo, jasně, viděl jsem dítě, který mělo ADHD a to opravdu to poznášte úplně co jinýho, jo? Absolutně není schopný koncentrace očního kontaktu, nic, ale to je opravdu porucha. Ale to, co říkají těm dětem, to jsou normální zdravý děti, nebo 95 % zdravých dětí.
37:41 Jo, ale tys měl ještě otázku. Já jsem od toho odběh. Promiň, ty ses ptal. >> Jo, jo, jo. No, tady to jako naučce je. >> Jo, vest děti. >> Jo, vést děti k Jo, já ti řeknu třeba příklad s tou starší dcerou děláme něco, čemu se říká neurovývojová stimulace, teď nevím. Eh, jo, nějaký prostě primární reflexy údajně. Já vlastně si nejsem 100% ani přesvědčenj, jak moc je to jakoby vždycky podložený a tak. Ale něco jsme řešili. Neblo jako a vlastně hele eh celý to je, měl by si s dítě cvičit čtyři cviky. Když to to dítě dělá, tak on to zabere 6 minut. Jo a vlastně já jsem a ještě to taký jako částečně trošku meditační, jako není to vlastně nic extra jako namáhavýho. >> A já jsem do toho vlastně šel s tím, ok, já to teda jako budu s tou svojí dcerou
38:27 cvičit. Vlastně je mi jedno, jestli to reálně má nějaký výsledky nebo ne vlastně. Jako říkám si, ono není špatný se naučit, že hol jako 6 minut denně musíš dělat něco, co tě vlastně extra nebaví. Jo. >> A teď ne, jestli to je dobrej přístup, jo, protože jako možná si říkáš, jasně, ale já jsem tohle taky pochopil v 25, jakože holdol musíš občas dělat v životě věci, který tě nebavěj. Ale právě ta naš, já si myslím, že to úžasný je zprostředkotovat, zprostředkovat to dítěti tak, abys ho proo zapálil nějak, aby aspoň něco na tomto dítě bavilo. Minimálně to, že u toho budeš třeba zpívat nebo se u toho zasmějete nebo nebo prostě něco takovýho. Jo. Já rodiče, když se s němá povídám a děti vlastně nic nedělaj, tak říkám a sportujou, ne, ne, ne, on nikam nechce chodit. A dělá nějakou nějakej kroužek ček. Ne, ne, ne, to počkám, až si něco
39:13 vybere. To dítě si nevybere. Pokud má možnost, bude koukat do počítače nebo do telefonu. Takže to je na nás, na rodičích a možná na lenosti těch rodičů nebo je to jenom nenapadne. Takže je to na mě, co to dítě bude dělat. Jestli chci, aby dělalo nějakej sport, tak musím já. Jestli chci, aby dělal hudbu, budu, musím já. Být ten aktivní. Ale nebýt ten, kdo prudí a tlačí a nutí, ale být ten, kdo inspiruje. Když jsem chtěl, aby sen hrál na kytaru, tak jsem mu pouštěly, kde byli fan famózní kytaristi a nejvíc ho nejvíc ho zaujal kytarista z desperáda. Jestls viděl ten film. Mm. >> Jo, sice moje bývalá žena trošku brblala, že to je dostásilnej filmil pro štilýho kluka, ale já jsem chtěl, aby měl ten vzor toho kytaristy a vlastně od ș letra na kytaru. Jemu 18 hraje nádherně na kytaru, jo, díky tomu filmu. Jo. Vzal jsem ho do Lidušky, chodil jsem s ním na ty lekce, sám jsem se s ním
40:00 učil, aby ho to bavilo vlastně dělat společně. No a po roce, roce a půl jsem toho nechal, protože on už byl tak nastartovanej, že už jsem nemusel s ním pokračovat. A takhle jsem to dělal se vším, co jsem chtěl, aby dělal on. Našel jsem mu nějakej vzor, aby on měl ten vzor, aby on to chtěl dělat. No a pak už to je jednoduchá cesta, ale to byla moje myšlenka, ne jeho. >> No jasně. No jako přivádí mě to zpátky k tomu, víš jako, kdy tomu dítěti přesně říct, teď se uč na kytaru, protože se ti to bude jednou hodit a já to vím. Ale mě to vlastně napadlo, když jsem čet tvůj život vlastně s tím sportem, jo, že si říkal, hele, taky táta mi prostě dal nějakej sport, mně to nešlo, cejtil jsem se znal špatně. Nejspíš jsi mu říkal, hele, já tam nechci chodit. >> A on byl důslednej v tom, že řek, hele, ty tam chodit budeš. A tole si myslím, že je hrozně těžký vlastně jako nacejtit si, kdy já vím jako rodič zkušenější
40:47 prostě lépe a to dítě k tomu přesvědčím a kdy budu respektovat jeho přání. >> Hele, taťka mě donutil sportovat, jsem mu za to strašně vděčnej a dělal to pod velkým tlakem. Já jsem syna donutil sportovat, ale skrze vzory, který jsem mu ukazoval. Jo, takže to byla jeho vůle, ale já už jsem byl potom důslednej, když se mu nechtělo na trénink. řík: "Hele, vybral sis cestu, chlapi jako nekončí s tou cestou. Jakmile se zvolil, musíme trénovat." A tady je, já bych jenom pro rodiče takovej tip. Když vidím, že to dítě po tréninku je spokojený, tak ho tam donutím jakoukoli způsobem tam mít. Pokud ale vidím, že po tréninku je frustrovaný, nešťastný, zoufalý, no tak nejsem blázen, aby ho do toho nutil. Jo, >> jo, to zase musím já vyhodnotit jako rodič, že to dítě tam něčím trpí. Buď to tam jsou blbí, nevím, trenéři nebo děti, no tak ho dám na něco jinýho. Ale když
41:33 vidím, že mu září oči po tom tréninku a brebentí, jak to bylo skvělý, no, tak potom to dítě přiměju, aby tam šlo zase. A to je právě na mě jako na rodiči. Hele, žádný dítě nerado se balí, nemá rádo tu cestu na ten trénink, prostě ho to nebaví. Takže pokud si dítě doma hraje s nějakýma hračkama a najednou mu řekneš, hele, chlape, musíme jít na trénink. No tak řekne: "Ne, mně se nechce." Takže to je to, co je na mě, abych to udělal s grácí, vesele, ale prostě ne, přes to nejede vlak. Seš zdravej jeden. >> Hm. Já jsem si poměněl třeba například z mýho života a bylo to přesně. Já jsem měl jednoho kamaráda, jsem byl na gymnáziu, že jo. Ten kamarád se rozhodl, že z toho gimplu odjede někam na obchodku a já říkám: "He, já mám tady skvělýho kamaráda sklenej na paru taky na obchodku." A Ri samozřejmě řekli, že se zbláznil prostě seš na gymnáziu, nepůjdeš jako tady někam. To jo a vlastně dneska zpětně vidím, že to bylo
42:19 vlastně dobrý, že jste to řekli, jo. Ale samozřejmě v tý době jsem byl hrozně naštvanej, že můj nejlepší kamarád jako jde na jinou školu, >> jo. A to je něco, víš jako, to jsou situace, který prostě nevyhnutelně asi přijdou a kdy ty musíš jít do konfliktu s tím tvým dítětem. No právě když se to naučíš dělat tak, abys nešel do toho konfliktu s tím, že mu přeš vysvětlíš ten smysl, že mu jako dáš tu hloubku toho života. Já jsem s Milánkem fakt odmala od mala vyprávěl příběhy úspěšnejch lidí, ale nejenom ve sportu, ale i v umění, v hudbě, v jakýmkoli jako eh podnikání, v čemkoli. A vždycky jsem se zaměřoval na to, že nejde o to ten výsledek, jde o to, že musíš něco systematicky dělat, aby ses mohl někam dostat. Musíš být v něčem trpělivej. Musíš to opakovat, aby ses mohl někam dostat. Takže eh tím, že má to dítě
43:06 takový zázemí v tý hlavě a a ví, že ten princip takhle funguje, tak je potom mnohem jednodušší ho tam přimět. Takže já jsem nikdy nebyl takovej, že bych okamžitě sezved vůbec. těm naprostým poklidu. Jednou jedinkrát, když jsem mu fakt nechtěl a to nebylo ohledně školy, to nebylo ohledně tréninku nebo sportu, nechtělo se mu vůbec učit, tak jsem ho vzal a nechal jsem se inspirovat Jardou Holíkem, starým hokejovým trenérem, který vyprávěl, když se kluci nechtěli nechtěli trénovat, tak je vzal v Jihlavě do nějaký fabriky, aby se podívali, kde skončí, když nebudou makat. Jo a mě to napadlo. My jsme byli v Třinci, tak jsem si navzal, jel jsem k Třineckým železárnám, teď jsem mu to tam ukls tam někdy? Obrovskej hroznej bordel, hroznej smrád. Je to fakt jako jako monstrózní, jo? Teď tam na to koukal, na tu špínu všude. A já mu říkám: „Hele, Milánku,
43:51 nemusíš se učit. Já tě nebudu nutit. Proboha, já jsem školu nevymyslel, takže se nemusíš učit. Ale je dost dost pravděpodobný, že skončíš v nějakým takovým podniku. A teď jsem mu jenom ukázal jednoduchý rozpočet, jo, měsíční, jo. Kolik vydělává člověk, který chodí tady do tý fabriky teďk tolik je za jídlo, tolik je za telefon, tolik je za tohle. No jako za byt a z čeho žijou? Jo, kamaráde, tuhletu otázku jsem neklad, když chodili do školy, víš, proto tady teďko pracujou. To je poctivá práce. Je to dřina jako hrom. Jenom nemají z čeho žít a zapomeň na to, že by mohl jezdit někam na lyže a tak dál. Takže je to tvoje volba, jestli se bude chtít učit a nebo budeš chtít sem. Já se chci učit. Supr. >> Víš, takže dát si tomu ten čas, jo, věnovat trošku přemýšlet, jak to zprostředkovat tomu dítěti, aby to byla
44:37 zároveň i jeho volba nebo aspoň den smysl, aby v tomto dítě mělm >> a těchhle rozhovorů jsem se synem měl nespočetně rád. >> To je něco, co jsem se taky víš naučil, že někdo mi vlastně řek a ono to možná pro někoho bude zní špatně, že to je, že že když jako psal něco učíš, tak taky nestačí mu to říct jednou. A já jsem si jako paradoxně myslel, že u těch dětí to stačí jednou, víš? Ti jenom řekl, si to přece budeš pamatovat, ne? Stačí to jednou a hlavně furt musíš být ty sám vzorem, jo. Když potom synovi něco chci, tak sám musím být v něčem důslednej, jo. Příklad, jo, dělám duolingo. >> No a a už bych s tím dávno seknul, ale protože mu to vždycky ukazuju, že prostě i ve svým věku furt něco dělám, proto se rozhodnu. Už mám něco přes 900 dní a jedu furt každej den. A je fakt důležitý, aby v každým tom věku si tě to
45:23 dítě mělo za co vážit. >> Mhm. Fakt důležitý. Teď nedávno jsem měl rozhovor s jedním klientem, mě volal a a bylo to fakt náročný. Jo, klient má jako velký problémy, pořád takovej zacyklenej a sy byl sy byl na chodbě a nevěděl, že to poslouchá. Já to měl nahlas. Jo, tak jsme si povídali asi 20 minut a teďkom syn za mnou přišel a říká mi„Hele, tak teď jsi v mých očích neskutečně stoupnul. A říkám: „J to ty vole, já už bych ho asi stokrát poslal do A tys byl tak jako laskavej, nad věcí. Dals mu tak skvělý rady. Ty vole, ještě se toho musím hodně co učit. Jo. A to už jsou tak krásný rozhovory s dospělým mužem vlastně je to, že jo, téměř 19letej chlap a je to skvělý. Jo. A xkrát třeba, když vidí, jo, když když mu vyprávím příběhy z praxe, tak mi říká, jo, jo, kdyby měli takovýho tátu, jako
46:09 jsem měl já, tak by tohle vůbec neřešili, víš? A to je krásný, že už mám i od něj tu zpětnou vazbu, že si váží toho, jak jsem k němu přistupoval a co jsem pro něho dělal. Jo. >> Hm hm. Jo, mě u toho ještě napadlo, víš, a vlastně mě to napadlo až v poslední době, že spoustu rodičů, když se jich zeptáš jako vlastně jakj je ten cíl tý výchovy, že jo, tak oni ti řeknou, no, hlavně, aby to dítě bylo šťastný. >> Mhm. A jsem vlastně viděl docela zajímavý video plný jako vědeckých studií o štěstí a tak dále a vlastně >> to jako to zkrácení to gro vlastně bylo, hele, štěstí jako není cíl, štěstí jako vedlejší produkt jako něčeho, co dělá, že už >> a vlastně je to jako v kontextu toho říkalo, hele, tak to vlastně teda je hrozně jako blbej cíl, ne, když jako
46:55 říkáš, já prostě chci, aby to mít dítě hlavně a dělá cokoliv hlavně, ať je šťastný. >> Hm. >> Jako ale to přece jako nemá bejt ten cíl, ne? Víš, jakože vlastně asi poř jako víš a dostávám se k tomu, co vlastně do toho dítěte teda jako kam ho chci směřovat, protože podle mě jako aby bylo šťastný, je tak jako vágní, že >> hele, tys to řekl teďkom vlastně krásně. On to říkal i možná si tě něco od Baumana. Zigmund Bauman, to takovej sociolog a on právě říkal krásnou věc, že >> eh štěstí se dá docílit, ale nedá se na něj zacílit. Jo, to je fakt nádherný. Je to prostě vedlejší produkt nějakýho způsobu chování. Takže ta moje vize byla zaprvý, abys abych udržel jeho důvěru a mohli jsme mít pěkný vztah celoživotně, nejenom v tom období prvních 10 let. To bylo jakob na co jsem se chtěl fakt zaměřit, protože když to ten rodič nepodělá, no, tak má celej život prostě
47:43 super vztah se svým dítětem. Vždyť to je přece nádherný, když ta rodina funguje pohromadě, že jo, když můžeš to dítě se na tebe obrátí, když mu je 40 a přijede za tebou a chce pomoct s dětma, cokoli a přijde pro radu, to je přece tak krásný. Tak to byl jeden jako z mých takovejch cílů, kam jsem to směřoval. A druhá věc, spíš ho naučit žít, aby se uměl vypořádat s neúspěchem, aby uměl zatnout zuby, aby dělal smysluplný věci ve svým životě. Jo, to byly takový jako věci, který jsem si dával do hlavy, e, aby aby se vypořádal se vztahama, aby dokázal jako žít ve vztahu, aby aby vnímal ženy, jo, že jsou úplně jiný než my. Tak to to bylo takovejch jako spousta takovejch dílčích bodů, který jsem si dával, na co bych se chtěl zaměřit, jo. >> Hm hm. Ty jsi zmínil, že toho syna máš se svojí bývalou ženou.
48:29 >> Jak je tole těžký, víš? Protože přesně já ti rozumím. Na jednu stranu chci říkat, hele, já tomu synovi chci předat jako vzorce a to na druhou stranu prostě musel jsi projít i nějakým tím obdobím, kdy jste se třeba se ženou rozcházeli a tak, že jo. >> Ano. Ano. >> A co si budem povídat, tímhle si projde procentuálně docela dost dětí dneska >> přes 50 %. >> Přes 50 %, víš? Eh, jako vlastně přemejšlím, jo, jak to uchopit, protože na jednu stranu říkáš si, tak teď, teď ten vzor bejt nemůžu, nebo musím to nějak vysvětlit, nebo jako to dusno prostě chvíli v tý rodině bude a vlastně jak kolem to vůbec navigovat, >> víš, víš, když dítě vidí nějakej toxickej vztah a ti rodiče ten toxickej vztah berou jako normu a neřešej ho, tak
49:15 to není nic dobrýho, co jim předáváš jako do života. Kdežto, když z toho toxickýho vztahu vystoupíš a máš novej vztah, já už mám vlastně devět let, že jo, novou ženu a vidíš zdravej vztah, tak to dítě má skvělej vzor, že se dá vystoupit i z něčeho, co je vlastně už dost pevný, protože jsme měli dítě, že jo. >> Ale ale můžu žít v něčem novým, co je krásný a co už funguje. Prostě už jsme byli dva dospělí lidé, jo, ne dvě děti v podstatě, jo, když to takhle, když to takhle řeknu. Takže když když ten rodič udrží energii, když to dítě se snaží províst celým tím procesem, aniž by nakládal tomu druhýmu, aniž by pomlouval toho druhýho partnera, tak to dítě si z toho odnese zase jenom nějakou životní zkušenost. Samozřejmě to bolí každý dítě, že jo. Pro něho to je velká bolest, ale eh přesto jaký to bylo divoký, tak dneska má nádhernej vztah s
50:01 mamkou, parádní vztah se mnou. Já ho mám teda v péči od jeho asi sedmi let, takže jako žije se mnou a ale rozhodně nezanevřel na vztahy, na rodinu, na jo, takže dá se to zvládnout aniž by to dítě v konečným důsledku tím bylo nějak postižený. Ale samozřejmě v těch konkrétních situacích, když to bylo fakt nejhorší, tak to bylo pro něho extrémně náročný. chodí za tebou i s tímhle lidi někdy, víš jakože vlastně, protože to to dítě je pro spoustu lidí, >> já nechci říct to lepidlo, ale já bych řekl, že skoro pro některý vztahy to může bejt to lepidlo, ne? Jakože takový to hele >> což je, což je strašně blbý, jako. To je hodně blbý, jo. Uděláme si dít, abysme spojili vztah. To je >> a ono to jako víš co, nikdy to není udělám si dít, abysme spojili vztah. Někdy to je prostě, >> já jsem to i zažil, jo, že už byly těsně
50:47 před rozvodem, tak se domluvili, že teda zkusí dítě, že by je to mohlo spojit. Je pravda, že taky vlastně jeden případ na druhým. >> Tak to bylo taková akcelerace toho, jak šli od sebe teda. No jasně, >> takže to není úplně vhodný, ale mám radost, že ke mně přijde pár, kterej se chce rozvíst a jdou za mnou proto, aby se rozvedli důstně a to dítě to co nejméně postilo, tak to je fakt radost potom pracovat s takovým párem, >> jo? Že si nejdou vůbec po krku, něco se tam stalo, nebyli schopni spolu fungovat jako pár, ale ale chovají se k sobě důstojně, mají ty děti oba dva rádi a chtějí to tak, aby to ty děti co nejmíň postihlo. Tak to je fakt pěkná práce. Jaká je tam pak ta tvoje role? Je to nějaký jako FK mediátor nebo >> mediátor? A spíš jim dávám třeba typy, když jsou to třeba hodně malý dětičky, oni by třeba chtěli, nevím, střídavku, tak takový jako doporučení, jo, aby ten, prv, když je to třeba tříleťáček, tak
51:32 ten potřebuje ještě daleko víc maminku, tak těm tatínkům se snažím říkat, že ať se třeba domluví s ženou, že každej rok budou zvyšovat ty návštěvy a že třeba až v šesti letech to bude plná střídavka nebo v sedmi, jo, až třeba s tou školní zralostí. Tak takový jako praktický typy nebo že když mají třeba dvě děti, že není dobrý, aby ty dvě děti chodily pořád ve stejný den, ale třeba jedno dítě už ve čtvrtek, druhý až v sobotu a druhý odejde ve čtvrtek a to zase až v sobotu, aby aby ty dítě si i užily jeden na jednoho s tatínkem, jeden na jednoho s maminkou, aby nebyly pořád ve vleku toho sourozence, jo, takovejch jako x praktickejch typů, který jim pomůžou to líp zvládnout a i těm dětem to víc líp zvládnout. No. >> Hm. Hm. Je pravda, že ty seš valině docela zastánce toho, ne? Eh, jakože obecně, když se bavím o výchově, že kluci a holky jsou dost jiný.
52:18 >> No, oni jsou dost jiný. To nejsem zastáně jiný jsou. Jo, to tady není o čem polemizovat. No jasně, že jsou jiný. >> No. Eh, kdybys to jako vzal úplně z vrtulníku, v čem je velmi rozdílnej ten přístup? Jo, a je mi jasný, že když půjdeš do různejch nuancí, tak mi to asi můžeš říkat dlouho, ale když si vezmeš teda, v čem by ty rady byly jiný, jestli to je kluk nebo holka. Ale když vezmu teda dobře, nebudem teďkom to tady rozvádět na to asi na prostor, ale ten třeba základ, jo, že kluci v sobě mají rivalitu, jo, protože to vychází z naší přirozený hierarchie, jo, vždycky to vedl ten nejsilnější, nejzkušenější, jo. Takže když vidíš, jak jsou chlapi soutěživí oproti ženám, tak prostě to v sobě maj. Proto kluci mají daleko vyšší četnost konfliktu, hádek, rvaček,
53:03 takových těch nabídek k soutěžím a k soubojům, tak ho za to jenom nepenalizovat. Takže třeba u kluků říkám rodičům, nechte, ať se servou. Když servou, tak to jenom trošku zkorigujte, dejte tomu pravidla, ale nezlobte se na ně, že se rvou. U holčiček zase jenom takovej základní typ, když máte třeba dvě, nikdy, nikdy, nikdy nechválit jednu před druhou. Jo, když mám dva kluky a Tondu pochválím, tak Honzík slyší, že chválím Tondu a nic z toho nemá, protože ví, že Tonda udělal něco dobře. Ale kdybys třeba řekl před jednou holčičkou tý druhý, dneska ti to Kačenko sluší, >> no. >> Tak ta druhá slyší, že jí to nesluší. Když to když to kluk to takhle nemá. Zajímavej, >> když jednomu řekne, >> jo, tak to jsou takový jako základní koncepty, že ty holčičky prostě vnímaj jinak a jakmile jednu oceníš před druhou, pro tu druhou je to už může to být fatální. Buď to nesnáší tebe nebo tu
53:48 ségru a vlastně nevědomky rodiče vytvářej obrovský napětí. A druhá věc, u holčičky bych si daleko víc hlídal, aby dělaly věci jenom s radostí a vůbec bych netlačil na výkon. Vůbec, protože holčičky jsou fascinující v tom, že když je něco baví, tak to dělají extrémně výkonně. Jo, kluk to musí dělat výkonnostně, aby ho to bavilo. Jo, je to je to prostě mnohdy úplně naopak. Takže jsou tam takový niance, na který bych se fakt zaměřil. Mhm. Mhm. >> A hlavně maminka se mnohem víc podepíše nad sebevědomím svýho syna a zase tatínek nad sebevědomím dcery. Takže tatínek, když tu holčičku kritizuje, hodnotí, tlačí do jako do nějakých výkonů, tak se nad ní podepíše daleko víc. Jo, mám čas, když klopuje a vlastně se chová s takovým tím, já jsem matka,
54:34 ty mě budeš poslouchat, tak v něm buduje takovej ten vzorec, že se kluk jednou může bát ženskejch. Jo, to jsou takový jako jednoduchý koncepty, který když si rodiče uvědoměj a vlastně se doplněj, ta role toho táty a mámy je tam strašně důležitá, rozdílná role i toho táty a mamky, tak pok děti jsou sup. >> Dámy a pánové, konečně vám můžu představit nový parádní trika proti proudu. Myslím si, že se mi poved velmi zajímavej design, takovej minimalistickej oproti těm prvním trikům, který vím, že byly trošku složitější, tak jsem zvolil něco jednoduchýho. A krom toho designu vás musím upozornit na skvělej materiál. Já jsem s kamarádem, kterej tydle trička mi vlastně vyrábí, tak jsem byl 14 dní v Japonsku a on tam testoval novýho dodavatele textilů a vlastně todle triko měl na sebe 10 dní. 10 dní v něm chodil, pt dní v něm spal a to triko nesmrdělo.
55:21 Fakt jsem to testoval, přišlo mi to neuvěřitelný a říkám:„Hele, tole potřebuju pro posluchače proti proudu." Takže pokud chcete triko, který nesmrdí, já teda se přiznám, že jsem tenhle experiment nemohl doma zopakovat, že mi to žena nedovolila, ale minimálně na vzorku jednoho člověka to tak je. Takže pokud ho chcete vy, pokud ho chcete koupit vašemu manželovi, tak chcete bejt tady ta žlutá rybička, která plave proti proudu, tak ho určitě kupujte. To triko je výjimečně k dostání i vlastně v holčičím střihu, takže holky nebojte, budete mě vypadat krásně. Je to otestovaný a todle triko bude k dispozici jenom do konce září. Rozhodl jsem se, že udělám takovou limitovanou edici. Do konce září ho můžete objednat na webuprotipoudu.cz/ cz/riko.
56:09 Na konci září ho všem odešlu a těším se, koho z vás v tom potkám. Poplácám tajně po ramenou, takže jenom do konce září. Objednávejte radši teďkon hnedka, ať ho máte co nejdřív. Ještě jednou protiproudu.cz/riko. A doufám, že se vám bude líbit. Je pravda, že jsem nedávno viděl nějaký přesně nějaký klípek, který mě zaujal, kde vlastně trošku to až jako připodobňoval, že ten táta je často jako jako samozřejmě přeneseně jako první milenec tý holky a že když mají důvěrnej vztah, tak často ty holky třeba jako podkládají ty svý intimní vztahy jako do delší doby, což >> No, táta je pro dceru strašně důležitej, protože ukazuje právě vzor mužství pro tu holku a ona podle toho, jakej je
56:54 táta, buď toho má ráda, tak se bude vybírat podobný typy a nebo ho nesnáší, tak si bude vybírat velmi často opačný typy a velmi často udělá obrovskou chybu, protože jak tam nemá tu míru, tak zkouší něco jinýho a pak bude nešťastná, jo. Takže je moc důležitý, aby táta byl vzorem i pro tu dcerku. Mhm. Mhm. A jak jsi mluvil o těch, e, víš, dvou rolích jako mámy a táty, eh, >> je to vždycky jako máma a táta, nebo to může bejt někdy prohozený? Víš, protože já jako často vnímám takovej ten možná jako stereotyp, prostě táta je trošku tvrdší v tom určování hranic a tak. tam máme trošku lídnější. >> Mhm. >> Mám občas pocit, že třeba u těch rozvedenejch rodičů to občas může bejt jako trošku opačně, protože víš jako někdy třeba bejvá ten táta jako ten vlídnější a naopak to jako nová máma, to je přísnější, jo, že tak někdy bejvá.
57:40 >> Tam nejde o vlídnost, vlídnej by měl být každej, tam jde o důslednost. V tom je problém. Jo, to, že jsem milej, chchtám se na dítě, to je v pořádku, ale já musím být důslednej. Mm. A právě některý si tyhle slovíčka zaměňujou, protože jsou rodiče, který si myslej, že jsou jako přísní, ale nejsou nepříjemný. Oni neumí mluvit laskavě s tím dítětem, jo. Peskujou, povelujou. Já dávám někdy svým klientům e úkol, že si mají dělat čárky, kolik dají povedu povelů dítěti za den >> a to fakt dostane úkol, jo? Fakt si to napište, zajímá mě číslo. No a když ti napíše klientka na WhatsApp 65 a teď si to vynásob krát 365 a krát 10 a zjistíš, že v pubertě má dítě za sebou třeba čtvrt milionů povelů a pak se rodiče divj, že dítě nechce fungovat, jo, nebo spolupracovat. Jo. Jo. Takže
58:26 jsou tam právě to, že člověk má být milej, laskavej, ale důslednej.
…
